Porod Matěje Cejnara

Po krátké odmlce se vracíme k našemu taťkovi Cejnymu. Pavel se rozhodl s vámi podělit o dojemný příběh jak probíhal porod jejich skvělého synka.

Psal se rok 2016, byl pátek 10.6. a moje Verunka mi říká, že pan doktor na pravidelné prohlídce říkal, že to vypadá, že Matěj ještě cca týden v bříšku zůstane. Tedy předběžný termín 20.6. bude přesný. V pátek večer jsme šli na návštěvu k sousedům, kde se rozjelo téma porod. Moje Verča se ptá ostatních žen, jestli pozná, že bude rodit a oni říkají: Veru, až začneš rodit, tak to určitě poznáš  a smáli se. Večer byl pohodový a Veronika mi říká: Pavle, už by si to Prosecco neměl tolik pít, co když to přijde! Natož já odpověděl: pan doktor říkal, že Matěj ještě týden v bříšku vydrží a nalil jsem si další pohárek. Když jsme cca před půlnocí přišli domů, tak mi Veru říká, že má nějaké divné tlaky do bříška. Odpovídám: asi se Matěj v posledních dnech rychleji vyvíjí a je to od toho. Udělali jsme pravidelnou očistu a šli spát. Po cca hodině spánku mě Veronika budí, že v moči našla krev a já říkám: je to tady, Matěj chce na svět a nám historicky první porod začíná. Začali jsme měřit stahy – zatím to bylo cca po 8 minutách. Nelenil jsem, zavolal do porodnice, zda mám startovat auto a přijet, ale sestřička mi řekla, že prvorodička musí mít stahy minimálně 2 hodiny po cca 4 až 5 minutách. Trochu jsem uklidnil domácí napjatou atmosféru a šel si zatím lehnout – ale v tom vidím Verču a nechápu ……

…., ale v tom vidím Verču a nechápu. V ruce drží kbelík, hadr a začala uklízet dům. Prý nevydrží už ležet, a tak si u úklidu bude měřit stahy J chápete to J. Pravidelné cca 4 minutové stahy byly asi okolo půl šesté ráno. To jsem už vstal, udělal snídani a oba dva (vlastně už tři - miminko v bříšku) jsme se chystali na odjezd do porodnice.  V 7 hodin jsme dorazili do porodnice, kde nám řekli, že jsme začali rodit, ale že to bude ještě trvat. Hodinku nás nechali na přípravně, kde proběhl „klystýr“ podrobnosti, co bylo cca do 5 minut asi psát už nemusím, nebo ano?? J pak jsme se dostali na pokoj, kde jsme i porodili. Bylo asi něco málo po 8 hodině. Stahy byly silnější a silnější a tzv. „branka“ se otevírala – říkám Veru dnes dáme gól života a oba dva to vše zatím bereme s humorem i stahy, které jsou stále po cca 4 minutách. Dokonce si u nich dělám selfie fotku a posílám rodině. Vše zatím prožívám klidně a dojatě. Když se branka po dalších asi 3 hodinách přestala otevírat, přišla sestřička a dala Verunce do žíly nějakou „mňamku“, která tomu všemu měla pomoci. To bylo asi 12 hodin. Další dvě hodiny probíhají podle plánu a branka se začíná opět otevírat a my se už našeho Matýska nemůžeme dočkat. Podle stále silnějších stahů, mi bylo jasné, že půjdeme už do finále – ale pan doktor říká, ty stahy musí být ještě jednou tak silné – oba dva jsme vykulili oči a pochopili, že to bude víc jak „ostrý“ Ve 14:30 najednou přichází doktor a ……… pokračování v příštím blogu

 ……. V 14:30 přichází doktor a ptá se Verunky (to už stahy byly dost hustý) zda bude chtít něco na utišení bolesti – tuším Epidural, ale po konzultaci s ním, Veru řekla, že to dá bez něj. To už opravdu pláču, nevím jestli štěstím, nervozitou, nebo tím, jak začínám být na svoji přítelkyni pyšnější ještě víc. No už bulím, i když tento blog píšu J ale zpět k porodu. Teď už jsem moc čas ani nevnímal, mohlo být lehce po 15 hodině, kdy už stahy byly fakt HUSTÝ, je to strašný, když jste před svoji ženou, vnímáte, jak jí to musí neuvěřitelně bolet a nemůžete nic udělat. Říkám si, kdybych mohl část bolesti vzít na sebe …. Ale nejde to. Snažím se komunikovat, trochu vše odlehčit humorem, říkám Veru, klidně mi umačkej ruku. Navíc nechci na sobě dát najevo pláč, ale nejde to – stále vše sílilo. Bylo asi 15:35 nevím přesně, kdy jsem už požádal pana doktora, zda by mohl být s námi, protože byl jsem ze všeho vyšinutý a bál se, aby se Verunce nebo miminku nic nestalo. Tento stísněný pocit, jsem ještě nikdy necítil. Stahy stále sílí a najednou nevím ani v kolik začala cílová rovinka. Přišlo k nám několik specialistů a Matěj byl už jen kousek od narození. Veru špatně tlačila, vždy se dobře nadechla, ale při tlačení vydechla a to je špatně. Musel jsem se jí ujat a dýchat s ní, bylo to něco neuvěřitelného. Dýcháme spolu a oba dva si přejeme ať už je vše za námi – strašně krásný pocit, zároveň dost vysilující. Vždy čekáme na stah a pak tlačíme, stále dokola. Bylo cca 15:57 opět tlačíme a najednou vidím hlavičku a říkám Veru, je tady – ale najednou hlavička zajela zpět do bříška a já říkám Veru už mohl být tady, pojďme, teď to dáme. Už pláčeme oba dva dojetím. 16:02 začal stah, tlačíme s Verunkou poprvé, ihned podruhé, hecuji Veru pojďme potřetí – opět vidím hlavičku – Veru ještě jednou pojď – sestřička tlačí na břicho, ja u Verči hlavy a pan doktor připravený. Do dnes vidím, jak se Veru (teď už brečím, jak Vám to píšu J) hecnula a zatlačila počtvrté a najednou Matěj byl venku. Koukám, byl celý modrý, nedýchal a vypadal jak „králík“ J ale po odstřižení pupeční šňůry ho pan doktor plácnul po zadečku a nás prďola se poprvé nadechnul a začal brečet. Všem přeju ten pocit toto vše zažít, protože to pro mě byl ten nejkrásnější  a nejhlubší životní zážitek!!!!!! Příště Vám napíšu co bylo pak dál ….. a proč by si žádný tatínek neměl nechat porod ujít